Hanka: Setkání po letech

Na podzim roku 2009 jsem došla k názoru, že potřebuji nějakou úplně novou zájmovou činnost, která by vyplnila můj volný čas. Pár aktivit jsem vyzkoušela, ale nic se nehodilo. Protože mám dost dlouhou a pečlivou hudební průpravu, oslovilo mne nakonec djembe a počátkem února 2010 jsem začala chodit do kurzu. Byla jsem svou novou činností nadšená a do tří měsíců jsem si pořídila nádherné profi djembe.

Jak ale jistě tušíte, nic na světě není bez problémů. Můj lektor mi vytýkal, že hraji příliš potichu a nevýrazně, prostě jsem se styděla. Kamarádka z kurzu si povšimla mých potíží a poradila mi, abych souběžně zkusila Spontánní bubnování®. A protože věděla, že jenom rada nestačí, dala mi hned kontakt na pár bubeníků. Vyzkoušela jsem ty kontakty, ale nenašla jsem nikde společnou řeč. Nikde – s výjimkou Spontánního bubnování u Sueneého. Už po první seanci jsem věděla, že tohle je přesně to, co potřebuji.

V scházelo se nás vždycky tak pět až deset, většinou něco jako základní kádr a pár nových tváří. Všichni bubeníci si tykají (to jsem věděla už z kurzu), a neformální, přátelská atmosféra byla naprosto samozřejmá a přirozená, ať jsme se sešli v jakémkoliv složení.

Všechno šlo tedy báječně a vypadalo to, že to bude „na věčné časy a nikdy jinak“. Ale změnám se člověk nevyhne. Tuším, že to bylo někdy koncem zimy 2012, kdy jsem si zvedáním djembe na schůdky v autobuse způsobila tzv. golfový loket. Následky cítím přes veškerou léčbu dodnes a na další nošení djembe nebo údery do bubnu už není ani pomyšlení.

Tak se Sueneého a moje cesty rozešly, ačkoliv v e-mailovém kontaktu jsme zůstali. I teď to vypadalo, že to tak zůstane, jenže cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jak se říká v jednom veselém filmu. Nějaký čas po tom, co jsem se musela s velkou lítostí zříci hry na djembe, jsem si pořídila fotoaparát, a jen jsem se s ním naučila trochu slušně zacházet – komu jinému bych mohla nabídnout své fotografické služby mezi prvními, než Sueneému!

A teď se konečněš dostávám k jádru věci. Se Sueneém jsme se neviděli víc než dva roky. Po těch dvou letech mne Sueneé pozval na bubnování pro rodiče s dětmi ve Vojkovicích a seanci v Šamance. Obě akce mi přinesly velké překvapená. Teď jsem ovšem v rozpacích, jestli mám napsat, že se Sueneé vůbec nezměnil, a nebo že se velmi změnil. Obojí je totiž pravda.

Jestli se nezměnil, je to pořád ten Sueneé, který s neuvěřitelnou samozřejmostí vytvoří v několika minutách z lidí, kteří se předtím nikdy neviděli, skvělý bubenický kolektiv. Nemyslím skvělý ve smyslu muzikálním, protože se jedná často o začátečníky, kteří nikdy na nic nehráli a djembe vidí třeba poprvé v životě. Ale ve smyslu kamarádství, sounáležitosti, živého kontaktu.

Jestli se změnil, pak je to velmi výrazné. Zacházet s lidmi a vést je uměl vždycky, k tomu má nadání od přírody, ještě zvýšené vzděláváním v tomto směru. Jeho promluvy mezi bubnováním mi teď připadaly promyšlenější a klidnější a celá akce plynulejší – aby ne, vždyť je to podložené dalšími dvěma lety praxe. Chtělo by se mi napsat, že je „sebevědomější“, ale to by byl velmi zavádějící výraz. Sueneé není sebevědomý, jak se to dnes chápe poněkud hanlivě. Je vědomý si sebe a svých kvalit a úspěšně toho využívá k přátelskému vedení lidí na akcích. Prostě zraje jako víno. Nedovedu si představit člověka, který by se v jeho přítomnosti necítil dobře. Už jen ta atmosféra, kterou jako dobrý režisér inscenuje, aby se přítomní bubeníci uvolnili a vytěžili ze setkání co nejvíce příjemných zážitků! Scházet se v tělocvičně, do které pere všemi okny slunce a člověk musí dávat pozor, aby se nezapletl do volejbalové sítě nebo neuhodil do hlavy o kruhy, to jsem taky zažila a nijak mne to neinspirovalo. Ale sedět v maličké místnosti, kam se vejde právě jen těch 8 – 10 lidí, pod bosýma nohama perský kobereček, přítmí, kterým problikává jen světlo několika svíček – to je něco nádherného. A nejedná se jen o bubnování – nedílnou součástí jsou rytmické zpěvy a některý večer zpestří i vystoupení orientální tanečnice.

Já sama vděčím Sueneému za mnoho. Za to, že jsem se po poněkud autoritativním přístupu v kurzu zcela uvolnila, že jsem se přestala ostýchat a začala hrát, hrát, hrát. Za to, že jsem získala přirozenou sebejistotu v hudebním projevu. Přiznávám se – a Sueneé to dobře ví – že mne do Šamanky nelákala ezoterika těch setkání, ale příležitost zahrát si a cvičit každý týden celé dvě hodiny své etudy pod jeho rytmickým vedením. A byl to dobrý trénink. Když jsem odstranila všechny své bloky, nejvíc mě těšilo hrát při nějaké akci před obecenstvem. Asi jsou to zbytky atavismu, ale právě to sametové šero se svíčkami jako připomenutím ohně mi na začátku pomohlo nejvíc hned po Sueneého přátelském přístupu.

Moje časově náročné zaměstnání mne dosti omezuje, ale doufám, že Sueneé poskytne mému fotoaparátu i další možnosti uplatnění a mně příležitost sledovatel jeho odborný růst.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Spontánní bubnování®

Česky English